Aneb inspirace z mé psychoterapeutické praxe…
1) Dělat vše na plno, na 100%, jak nejlépe můžu a to bez ohledu na aktuální možnosti a stav. A dělat to s nasazením a s velkou radostí. S vášní a zaujetím. A dělat to tak dlouho.
2) Pracovat/pečovat/dávat hodně. Přesčasy a práce o víkendech a po večerech. 24/7. Případně mít ke své práci/k podnikání/k péči (o děti, nemocné blízké apod.) ještě další projekty a „melouchy“.
3) Nemyslet na sebe a své potřeby a naopak dělat mnoho věcí pro ostatní. Na sebe kašlat. Být si jedno. Být v režimu autopilota, co udělá vše, co se mu řekne, co se má, co se očekává.
4) Říkat na vše ano. Udělám, zvládnu, zajistím. Ano, ano, ano. A to vše bez ohledu na sebe (a své aktuální možnosti, stav a podmínky). Nemít nastavené hranice.
5) Neříkat si o pomoc, o podporu. Mít pocit, že vše musím zvládnout sám/a a ideálně nejlépe na světě (viz bod č. 1)
6) Málo a nekvalitně spát. Neodpočívat.
7) Nevěnovat se svým koníčkům, radostem a tomu, co mě baví a naplňuje (a není to práce nebo péče o druhé!).
Poznáváte se v některém z těchto bodů?
Pokud ano, pak doporučuju s postupnou a vědomou změnou. Rozhodnout se pro ni. Rozhodnout se pro sebe! Ne, není to sobecké, opravdu ne. Je to naprosto nutné. Když nepečujeme o sebe, nemůžeme pečovat a dobře být s druhými. Nemůžeme dobře pracovat ani dobře žít.
Vyhořet lze nejen v pomáhajících profesích, v korporátu, ve školství apod., ale i na rodičovské (mateřské) „dovolené“. A je to častější, než by se zdálo. Bohužel.
Prevencí může být podpůrná skupina, sdílení, pravidelné zastavování se, zvědomování si důležitých témat a zlepšování vztahu k sobě např. skrze terapii. Možnosti tu jsou. „Jen“ jim jít naproti a nečekat, že se „něco“ změní „samo“. Nezmění. Náš život máme v rukách jen my sami.
